Nevím nakolik máte rádi hady či jinou plazící se havěť, ale mně samotnému to moc příjemné není. Jakkoliv mě hadi fascinují, cítím se v jejich přítomnosti nesvůj, cítím jakýsi odstup, co se zdá dobré leda za sklem terária v bezpečné vzdálenosti nebo na obrazovce. Už od pradávna byl had vnímán jako něco zvláštního, snad zlého, démonského, něčeho, co přináší smrt, vylézá z podsvětí a zpátky. Antropologové a jiní společenští vědci psychologové a psychiatři od minulého století podnes v nich viděli a vidí často silný symbol strachu, nebezpečí, ale i znovuzrození (svlékání z kůže). Třebas v naší rodině, alespoň u části z nás platí had ve snu jako neblahé znamení, kterým tělo skrze podvědomí vysílá signál, že není něco v pořádku – ne že by se to vždy naplnilo, včasný zásah vykoná své, ale směr je jasný. Had jako symbolické zvíře, které zastupuje něco z našeho života. Tenhle příběh má být tedy o nás. Nechce, abychom si z něj dělali nějaké historizující alibi ve stylu, to tehdá Adam s Evou a my jsme jen oběti jejich jednání. Tenhle příběh mluví v symbolech, obrazech ne v prvé řadě proto, aby vylíčil historicky přesnou reportáž, jak to tehdá bylo (ono by tomu stejně dnes nikdo nevěřil, protože, ehm, třeba hadi, jak asi víte, nemluví). Mluví takto proto, že nás chce přesvědčit, že je to v prvé řadě příběh nás všech, každého člověka (…). Cele kázání Lukáše Rejmana na Květnou neděli 13. dubna si můžete stáhnout zde.