Minulou neděli kázal Daniel o ječmeni. Trochu jsem se polekal: měl jsem už rozdělané kázání na dnešek – o pšenici. Ale řekl jsem si: Jestli je v Bibli ječmen plodinou chudých, pak pšenice je zboží luxusní; a jestli se sklizní ječmene začíná, tak sklizeň pšenice celé dílo završuje; a jestli Daniel vyprávěl o králi Ječmínkovi z pohádky, pak já můžu vyprávět o panu Pšeničkovi, a ten opravdu existoval…
…Tím skončím. Myslím ale, že vám přece jen dlužím pár slov o panu Pšeničkovi. Moc toho o něm nevím, ani jeho křestní jméno (že by Véna?). Každopádně jsme k tomuhle panu Pšeničkovi jezdívali v létě s babičkou a dědou na týden prázdnin. Do Vrchotic, kousek od Prčic. Byl jsem předškolák; a vzpomínám si, jak pan Pšenička večer, po tmě sedí – už asi hodně starý – v jizbě a poslouchá v rádiu pohádku na dobrou noc. Jen to. Ale z vyprávění vím, že tenhle starý pan Pšenička byl synem Pšeničků, kteří se ještě před válkou ujali mého dědy Toníka (někteří jste ho znali), tehdy samozřejmě klučiny, sirotka, a poskytli mu domov; odtud se znali. Děda u Pšeničků dlouho nepobyl, asi jen rok; detaily neznám, ale československé zákony byly tehdy asociální, musel zase pryč… Ale dokud mu paměť sloužila, na Pšeničkovi s láskou vzpomínal. A když ještě mohl, brávali nás k panu Pšeničkovi na prázdniny. Netuším, jestli Pšeničkovi byli věřící. Ať tak, či onak, člověk ani neví jak, samo od sebe u nich – pro dědu, a ještě vlastně i pro nás – ze země rostlo Boží laskavé kralování.
Ať roste i mezi námi. Amen.