„Všechna naše moudrost obsahuje v podstatě toto dvojí: poznání Boha a poznání sebe sama.“ Těmito slovy otvírá Kalvín, reformátor 16. st., svou dogmatiku (Inst. I, 1, 1): moudrost spočívá v poznání Boha a sebe sama. Dnes vidíme, že to platí o modlitbě.
Vezměte náš žalm: *Modlitebník začíná (i končí) vysoko u Boha; *ale hned se obrací ke kojencům (z jejichž žvatlání a křiku si Bůh vybudoval jakousi sílu… či chválu, jak už ve starověku překládali). *Pak zas modlitebník vzhlédne ke hvězdám, k „dílu Božích prstů“; *a zas se vrátí k člověku a u něho už zůstane (a diví se, že člověk, takové smítko proti hvězdám, je pánem země). Zvláštní modlitba, tenhle žalm: Mluví k Bohu, a dumá o nás. Vzhlíží k Božímu dílu, a vypráví o lidském úkolu. Velebí Boha, a zvelebuje člověka. Celé kázání Davida ze žalmové série Ježíšova škola modlitby si můžete přečíst zde.