Při pohledu z větší vzdálenosti zaujme zdánlivá protichůdnost. Na první pohled formální rozvrstvení stropních desek, připomínajících rampy, a zároveň dojem celistvého objektu. Někteří za nakloněnými rovinami „ramp“ tuší symbolické vyjádření cesty – ať už člověka životem za poznáním nebo Krista na Kalvárii.

Zdeněk Fránek se tomuto výkladu nebrání, symboliku ze své tvorby nevylučuje, ale jeho důvody byly v tomto případě nutně i prozaičtější: ze stavby je čitelná snaha reagovat na nakloněný terén místa a pokus zdynamizovat vnitřní prostor. Obojí se podařilo. Celistvost a charakter objektu určuje materiálová střízlivost, jeho barevnost a pohledová neprostupnost. Šedý pohledový beton (zateplení je z vnitřní strany), předsazená fasáda z translucentního mléčného skla, zavěšeného na pozinkované ocelové konstrukci.

Jednoznačnou dominantou kostela je již zdálky viditelný kříž z vrstveného skla, dílo předního českého skláře Václava Ciglera. Díky své jednoduchosti a neutrální barevnosti ideálně doplňuje stavbu. Jeho fyzická výška nepřesahuje dva metry, ale nikdo ho nepřehlédne. Jasně tak dokládá, že monumentalita a významnost nemusí být nutně spjata s velikostí. Významnými body interiéru jsou stůl Páně a zavěšená kruhová plastika výtvarníka Karla Malicha.

Sakrální stavba je na rozdíl od tradičních sakrálních staveb na Moravě téměř v kancelářském stylu. Do kostela se nevchází cestou menšího, nižšího prostoru pod kůrem, po kterém až pak následuje vstup do velkorysého převýšeného prostoru kostelní lodi, ale právě naopak, do největšího a nejvyššího prostoru. Dalo by se říci do chodby, kdyby se tomuto označení nevzpíraly právě velikostní atributy.

Vstupuje se obyčejnými malými dveřmi, ale ty jsou součástí výrazné plochy čirého skla, jasného přerušení betonové slupky, která sahá až k vrcholu převýšené čelní fasády. Vstupní předprostor kostela je částečně chráněn betonovou konzolou stropní desky.

Stavba sama představuje klasický trojtrakt (termín používaný na popis rozvržení administrativních budov, schéma kancelář–chodba– kancelář, dvojtrakt je analogicky kancelář–chodba). Vlevo od vstupního foyer se nachází hlavní prostor sálu, vpravo pak veškeré zázemí a klubovny. O patro výše nad touto částí nalezneme byt kazatele, ideálně orientovaný na jihozápad.

Sál není dominujícím prostorem stavby, ale představuje významnou součást celku. Od zadních řad židlí (nikoliv lavic, pro větší multifunkčnost) se prostor zvedá směrem k pódiu kazatele. Je přisvětlen z obou stran a jeho akustika, ke které přispělo částečné zakopání pod terén, předsazená skleněná fasáda, ale i strop z děrované překližky, je více než dobrá. Hluk z přilehlé komunikace dovnitř proniká pouze jako slabé šumění.

Od foyer je sál oddělen řadou precizně provedených betonových sloupů, jejichž průměr se zvětšuje v závislosti na jejich přibývající výšce. Škoda že je prostor mezi sloupy vyplněn dveřmi a zasklením osazeným v běžných dřevěných rámech, a nikoliv v mnohem subtilnější oceli, jak bylo architektem zamýšleno. Ale finanční úspory a doba finanční krize 2008-2010 stlačily náklady takřka na polovinu.

Ve stejnou dobu jako Nový kostel v Litomyšli vznikala jiná sakrální stavba Zdeňka Fránka: modlitebna v Černošicích, jejímž objednavatelem byla rovněž Církev bratrská (viz např. Relax LN, 27. listopadu 2010). Obě stavby vyrostly na podobně exponovaných místech a potýkaly se se stejným nedostatkem finančních prostředků. A přestože každá představuje jiné formální řešení, jejich vnitřní logika, účel a ambice jsou naprosto totožné. Církev bratrská tak v uplynulých týdnech obohatila nejen českou architektonickou scénu o dvě velmi kvalitní stavby. S minimálním rozpočtem, ale s o to větším úsilím a nadšením.

Nový kostel Církve bratrské byl v roce 2012 nominován na cenu Evropské unie Mies van der Rohe Award. I samotná nominace znamená ocenění. Stavby pro nominaci vybírali věhlasní architekti včetně Igora Kovačeviće a Osama Okamury. Oba experty na současnou architekturu vybrala pořádající barcelonská Nadace Miese van der Rohe.