Byli hosty a měli hosty
Praotec Abraham, Izák i Jákob byli bezdomovci v tom nejlepším slova smyslu. Stále nebyli doma, byli všude hosty. Mohli se vymlouvat na Adama a jeho ženu, že jim ztratili domov v zahradě Eden a předznamenali jejich bloudění. Někdy to dělají i dnešní lidé. Kdo čte podrobně, ten pochopí, že je bezdomovectví Božím stylem, který přesahuje epizodu v ráji. Nejvyšší si vyvolil Abrahamovu rodinu a vedl ji do zaslíbené země mnoha oklikami. Už tomuto praotci ale svěřil tajemství: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let.“ (Gn 15,13) Tím Bůh myslel na Egypt. A už na cestě po poušti učí skrze Mojžíše: „Hostu nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi.“ (Ex 22,20) a podle jiných slov v zákoně si nesměli Izraelité hnusit své utlačovatele Egypťany, byli tam přece také hosty, nejenom otroky. To horší se má zapomínat pro to dobré. To samo je dost těžkým zadáním pro dnešního člověka, který se tak často dusí vztekem vůči utlačovatelům, protože na nich nenachází vůbec nic dobrého a dobré časy soužití v dějinách národů se vytěsňují válkami a násilím.
Pojem host je tedy pro Izrael formou života, základním vymezením a pocitovým rámcem bytí. Když se Izraelité konečně po dlouhých čtyřiceti letech zabydleli v Kenaanu za Jordánem, v zemi země dobré a prostranné oplývající mlékem a strdí, slyší slova Hospodinova: „Země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci…“ (Lv 25,23) Bydlí v domech, hospodaří na vinicích a polích. Sklízejí ze sadů. Jejich majetek je pečlivě zapsán v katastru a nesmějí se jej zbavovat, je přece dědictvím od Hospodina. A teď takové vyjádření?! Co si o tom Hospodinu má člověk myslet?
To si s Hospodinem špatně rozuměli? Mohli klidně běhat po náměstích, mávat vlajkou a křičet: „My jsme tady doma!“ když se do jejich krásné země dostali cizí a nezvyklí lidé. Skandální vyjádření samotného Hospodina Izrael a nás všechny vedlo tam, kam my už dohlédneme – ať tomu říkáme věčnost, nebe či s knihou Zjevení svatého Jana Jeruzalém. Tam budeme všichni skutečně doma
Proto Hospodin vštěpoval Izraeli ve svém zákoně vstřícnost k příchozím. K těm, kteří neměli vůbec nic. Bezdomovectví ještě zřetelněji vyvstalo právě až v zemi zaslíbené, protože jedni bydleli a vlastnili, druzí byli hosty, fakticky nikam nepatřili a cítili se strašně. Všechny příkazy vstřícnosti vůči běžencům, příchozím, cizincům a hostům, jsou zapsány spolu s připomínkou vlastních Levitů, sirotků a vdov. Sociální citlivost k vlastním sirotkům a vdovám je na naprosto stejné úrovni, jako soudržnost s kněžským rodem Lévi a soucit s migranty. Tohle je celá Stará smlouva, do níž se narodil také náš Pán Ježíš Kristus.
Ježíš bezdomovcem
Kde je vlastně Ježíš doma? Spočítali jej v Betlémě, azyl měl jako běženec v Egyptě, vyrostl v Nazaretě bez zvláštní pozornosti. Dost ze svého produktivního času prožil v Jeruzalémě či v Galileji a podle svých slov nemá, kde by hlavy složil. Je znám všude, je bohatým vládcem úplně všeho a nemá vůbec nic. A kamkoliv přijde, tam se shromáždí lidé. Je vítán v cizích domech a nikde nemá svůj domov. Paradox, který se vždycky opakuje v životech těch, kteří nějak přispěli lidstvu. Mohli by vyprávět o zvláštní samotě. Jeden v médiích poměrně viditelný český senátor mi napsal v sms: „Víte, politika je někdy strašně osamělý běh.“
Římští císaři nepotřebovali vědět, kolik mají v provinciích lidí proto, aby se o ně starali. Potřebovali vědět, kolik od nich dostanou peněz na daních a snad i to, jaké problémy by měli, kdyby se provincie začaly bouřit. Nechtěli se moc špinit se sčítáním, nechali své poddané, aby se sečetli sami tím nejprimitivnějším způsobem: sejděte se doma a přihlašte se tam. A dodejte nám čísla. Špinavou práci měli udělat porobení a neurození. Oprátku si měli na sebe splést sami.
Napadlo vás, co by se stalo, kdyby Josef s Marií do Betléma necestovali? Dovolím si spekulativně říci, že vůbec nic. A měli by pro to dobrou omluvu. Ale oni se zvedli a šli. Krutá, nesmyslná cesta. Práce stála, živili se všelijak! Do Betléma nešli kvůli císaři, to byla jen taková záminka bokem. Do Betléma Davidova šli proto, aby se naplnilo Písmo – řečeno kulantně – to aby měli Izraelci pořádek v tom, kde a komu se Ježíš narodil. A tedy i kvůli nám – abychom v tom měli jasno. Narodil se Davidův syn, očekávaný zachránce celého světa.
Odnikud až na kříž
Když se Ježíš v pustině ubránil pokušením, andělé jej obskakovali jako v královském paláci. Ježíšova první cesta vedla domů, do Nazareta. Vědomě prokázal svému městu čest tím, že na něj pamatoval v první řadě. Říkali mu přece Nazaretský! Rabínské zkoušky na poušti přece složil dostatečně dobře a tak jeho primice měla být samozřejmě doma v Nazaretě! A to přesto, že věděl, jak málo je právě tam doma.
Jako vždycky, jeho kroky vedly v sobotu do synagógy. Přečetl z proroka poté, co někdo přečetl pravidelná slova z Tóry. A když mu všichni viseli na rtech, dodal sousedům a známým, že to prorok napsal o něm. Řekl jen celou pravdu. Všechna ta Izajášova slova o pomazaném Mesiáši skutečně byla o něm. V sobotní škole, v pravidelném obecním shromáždění, nastal ale rozruch jako na demonstraci. Lidé nesnášeli, když jim někdo připomínal velké proroky Eliáše a Elíšu v časech národní bídy, slabosti a proher. A hlavně, neměli rádi, když se vyzdvihovala víra těch druhých, jakýchsi cizáků! Všech těch migrantů a nešťastných běženců. Ježíš měl říct něco takového jako „Nic než národ!“ Navíc se mohl zmínit o slovutných činech hrdinných Nazareťanů. Mělo se mluvit o izraelské víře v Hospodina a o blahoslavené paměti otců. Ježíš měl složit poklonu těm, kdo postavili nazaretskou synagogu! Tak nějak… Zcela na rovinu: Ježíš by ani dnes žádné volby nevyhrál!
Když v Nazaretě Ježíše vyhnali na ostroh skály, aby jej shodili dolů, neutekl. Došel až tam a pak beze slova prošel středem svých sousedů. Žádné další slovo, nic. Žádné strkanice, ale síla osobnosti, která mu vyklízela cestu. Přece se s nimi nebude prát! Úplně stejně došel až na popravčí vrch v Jeruzalémě, protože tam mířil. Umřel na cizím kříži, rukou cizích lidí za řevu odcizených davů. Byl dán do cizího hrobu, aby pak vstal ve svém těle jako první ze svých vzkříšených, jež už neumírají. Konečně byl doma!
Evangelium bez hranic
Ježíš si nepodmiňoval pomoc Samaritánce, ženě z Týru, římskému setníkovi a dalším přestupem na židovskou víru. A nezavazoval uzdravené cizince, kteří se k němu utekli, aby jej následovali. Byl si jist, že to uzdravení stačí, aby jej ti lidé z jiného světa nepřestali hledat. Nebyli z nich učedníci hned, ale později, kdo ví? Jen Bůh!
A i s tou vírou židovských učedníků to bylo velice barevné: Petr v Ježíšových stopách posloužil římskému důstojníkovi a pokřtil jej. Ježíšovi nejbližší se v prvních stoletích rozběhli po světě a došli až do Evropy. Začalo to v syrské Antiochii, tam se poprvé říká Ježíšovým učedníkům „křesťané“, jak zaznamenal Lukáš ve Skutcích apoštolů. Právě do Antiochie přišel Pavel z Tarsu, který se před časem musel skrývat jako běženec a žít jako host kdesi v Arábii. A s ním „V Antiochii byli v církvi proroci a učitelé: Barnabáš, Simeon, zvaný Černý, Lucius z Kyrény a Manahem, který býval druhem tetrarchy Heroda a Saul. Když konali Bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch Svatý: Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal. A tak po modlitbách a postu na ně vložili ruce a vyslali je k dílu.“ (Sk 13,1-3) Tak abychom si to sečetli: Pavel z Tarsu, to je malá Asie, Barnabáš z Kypru, Simeon z Afriky, je prostě černý, Lucius z Libye. Pět mužů, jejichž domovem se stalo evangelium. Ochotně se vydali na cestu. Dnes bychom to nazvali jako multikulturní církev, která vznikla v důsledku migrace.
Naši hosté
Ježíš je poutník. Běženec. A my s ním. S jeho maminkou a otčímem putujeme do Betléma ke sčítání, odskočíme si do Jeruzaléma, navštívíme chrám, a zanedlouho hledáme azyl v Egyptě. Pak na povel cestujeme zpět do Galileje, do města Nazaretu. Ten z Betléma je Nazaretský. Rozum to nebere, ale je to tak. Každý advent, každé Vánoce. Tento rok jsme putovali už od února, s prvními ukrajinskými běženci, kteří nám úděl azylanta Ježíše převyprávěli na svém příběhu. Ti z Dnipra, Izjumu a Kachovky jsou teď Litomyšlští, Pražští a nebo Hradečtí. A je to tak správně.
Horší je, že jsme naprosto zklamali před sedmi lety a selháváme ještě dnes. Namísto toho, abychom se ptali Syřanů a těch dalších, kteří skutečně utíkají, na místo původu, na jejich vzdělání, schopnosti a vůli, zapíšeme si je a pokud to jde, posíláme je nazpět. Jinde pokrčíme rameny a necháme je jít do Německa. A Němci nám je dost často vrátí. Už před sedmi lety jsme přece mohli říkat asi tohle: Dobrý den! Pěkně vítáme, co pro vás můžeme udělat a co zase vy můžete udělat pro nás? Můžete tu mít nový domov, odpočiňte si po cestě. Vy jste z Aleppa? Můžete být teď Tepličtí, Nymburští a nebo Vsetínští!
Namísto toho děláme, že tu nikdo není, podporujeme prapodivné autority, které běžence zadržují na cestě. Mluvíme o boji proti pašerákům lidí, ale ti migranti se v tom nějak ztrácejí. Připlácíme na hlídače cest a na ploty. A když to neobhajujeme, tak to svádíme na vládu. V tom, že to před pěti či šesti lety Němci zvládli, měli velký podíl křesťané.
Němci to tak nějak podobně říkali třeba v bavorském Pegnitz. Přijali tím Marii a Josefa. U nich se Ježíš narodil. V Pegnitz se ještě v roce 2020 učily babičky v evangelickém kostele bubnovat se třemi kluky z Iráku a jedním ze Sierry Leone. Učil je Maciga Diawara z Mali. Překročili spolu kulturní i generační hranice. A bez toho to nejde. Německá zkušenost říká, že čím menší město či komunita, často držená evangelickými křesťany, tím lepší přijetí poutníků a vzájemné sblížení s novým domovem.
Psáno pro časopis Brána 12/2022