Jestli něco těžko snáším, tak jsou to kamiony, které v síle válečných strojů devastují můj svět. Valí se kolem betonového kostela, který se tváří, že on nic, protože zarůstá do země, jako by se schovával za límec trávníkového kabátu. Opak je ale pravdou, dunění kol a věčné natřásání výstroje náklaďáků rozechvívá zemi do velké hloubky. Citlivé filtry klimatizace zase ukazují, jakou špínu tu dýcháme. Zejména díky těm naftovým vozidlům.
Občas mne přepadají návaly vzteku, nedohlédnu až do kabiny. Můj vztek je nasměrován ke kolům, maximálně k motoru. Že tam nahoře je člověk, to mi v plné míře dochází až teď.
Práce na vozovce E 35 nejprve zastavily provoz nákladních vozidel úplně, ale buď se něco změnilo a nebo by dodržování značek musel někdo začít hlídat. To spíš. Takže velká auta nejprve po jednom a teď naplno jezdí po zúžené silnici. Tím vice kolona stoji a popojíždí. Na odpočívce, malém parkovišti naproti kostelu stojí moje pronajaté auto, tentokrát Scala. Říkal jsem si už dvakrát, že auto z parkoviště odklidím, ale nedošlo k tomu včas. A najednou zvonek a za dveřmi sousedka. Ve tváři měla napsáno, že Scala je na šrot. Pomohl jsem jí se slovy, když řekla: „Ta Scala je vaše, že?“ a já dodal ten zbytek: „Jo. A je rozbitá, že?“
Nebyla. Jen došla z věčného popojíždění velké cisterně nafta. Nablýskaný stroj řidiči nezahlásil, že je naprosto na dně. A řidič toho kolosu plného syrovátky, ale bez kapky nafty jen tak tak dojel k té odpočívce. Jeho cisterna se do celého parkoviště nevešla, protože tam stála moje Scala. Zbytek cisterny čouhal do cesty a objet se dal s ohledem na protisměr jen stěží. Jenže to není jen tak, auto bez nafty nenafouká vzduch, brzdy se neuvolní a cisterna zůstala stát. Pak se můžete vztekat na provozovatele, že rozhoduje, na které pumpě smíte brát naftu, že mu nedochází, jak se asi cítí člověk v té kabině, když najednou je všechno jinak, nemá ani výstražný trojúhelník, natož kanystry na naftu.
Moje Scala se dostala do bezpečí. Jen ten řidič cisterny byl zcela zničený. Na naftu měl dva kanystry. Plastové, takové s kohoutkem na pitnou vodu. Věděl jsem, ze mu musím pomoci. Takže já, zapřisáhlý nepřítel kamionů, jsem s kamioňákem dvakrát zajel na pumpu pro naftu. Jel jsem opatrně, protože jsem si nechtěl zaplavit auto rozlitým palivem. Při pomalé jízdě jsme si povídali.
Zpovědní věci vynechám, ale zoufalý nářek bezmocného řidiče ohromné cisterny se syrovátkou vykřičím! Za třicet šest let si vyseděl za volantem vysoký tlak a cukrovku. Je v té kisně zavřený jak pes v boudě. Spí tam, má tam televizi, vařič a hrnečky. Žere konzervy a sušenou stravu do války, jak říká hořce. Jede na doraz. Záměrně si vybírá cesty bez poplatku, Čerpat smí jen na stanicích, které jsou dovoleny. Minimalizace nákladů na cestu je maximalizací osobního výdělku. Už osmnáct let je rozvedený, dcera dospěla ani neví jak. Alimenty už vyplatil, ale život mu nikdo nevrátí a rodině taky ne. Ženy, co byste chtěly mít s chlapem, který je šest dní z měsíce doma. Jinak jej hledejte v Lipsku a nebo v Rotterdamu. Prachy? To je málo!
Ale odejít? Jen ty peníze, ty mít jinde nebudete. Vím, ze je to naivní, ale prosil jsem jej ať zváží změnu životního stylu a zaměstnání. Když si bude říkat, ze už nemá žádnou naději, nikdy se neodhodlá ke změně. Když jsme jeli pro naftu podruhé, hovořil výrazně osobněji. Do tváře jsem mu neviděl, ale slíbil jsem mu, ze se za něj budu modlit. Že já to nevzdám. To je moje pokání ve vztahu ke kamionům.
