Do deníku z mého kaplanování v Léčebném a rehabilitačním zařízení ve Chvalech přibyl jeden list:
Dvě stařenky. Co je spojuje mimo pobyt v rehabilitačním zařízení a odpovídající diagnózu? Obě také kdysi pracovaly jako dětské sestry. Je odpoledne, laskavé sluníčko a jemný vánek. Obě na vozíčku, obě upravené, ozdobené bílými vlasy a ohromnou pamětí, která občas selže na posledních deseti minutách. Ty se dokážou vypařit jako voda na sporáku. Paměť ale dohledá léta dávno vzdálená. Když už nerozhýbám tu krátkodobou paměť, která by se tak moc hodila, zkusím tu dávnou a nechám stařenky vyprávět:
„Narodila jsem se v sovětském Rusku,“ vypráví jedna z babiček. „Maminka s tatínkem se rozjeli do Sovětského svazu s touhou zjistit, jak se to má se zemí, kde zítra znamená již včera. Problém je v tom, že do Sovětského svazu se dalo přijet, ale daleko hůř jste mohli odjet. Zklamání a úzkost léčila radost z narozené dcery a věčná naděje, že se podaří celé rodině ujet nazpět do Čech. Všechny plány ale zhatila nemoc. Maminka onemocněla tuberkulosou a její nemoc se nevyvíjela dobře. Kaverna na plicích se neuzavírala, tak se maminka těžce smiřovala se skutečností, že se může zavřít celý její život v cizí zemi. Příbuzní na dálku posílali vzkazy, ve kterých byla znát touha po milosrdném rozloučení. Posílali mamince i modlitby a mezi nimi mariánskou novénu. Maminka byla i na víru sama. Kněz z francouzské farnosti seděl ve vězení, protože světlo za zemřelého nechal svítit déle, než měl dovoleno. Pečlivě se tedy novénu začala modlit.“
Lékaře s různými prognózami vývoje už maminka odmítala poslouchat a tak málem přeslechla, že lékařka přinesla jinou a velice překvapivou novinu. Kaverna se uzavřela, slepila a plíci není třeba odebírat. Po šesti letech v Rusku se celá rodina mohla vrátit do Čech. To samo je druhý div, vypráví babička. „Museli jsme si tu zvykat na jiný svět. Jako děti jsme se smály, když kupec nechával důvěřivě zboží před krámkem, aby na něj bylo vidět. V Rusku by mu všechno rozkradli. V kostele jsme si taky museli zvykat, protože pravidelnou péči církve jsme dosud neměli.
8. prosince 1937 na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie jsem stála před lavicemi pražského kostelíka a pan farář se zeptal přítomných: „Je tu někdo, kdo té holčičce půjde za kmotra?!“ Ve třech a půl letech jsem tedy byla pokřtěna.
Brzo jsem začala pomáhat v pražské Thomayerově nemocnici, kde jsem v sedmnácti letech začala pracovat na dětském oddělení. Pamatuji si dánskou vojenskou zdravotní službu, její sestry ve slušivých uniformách, které prováděly kalmetizaci u dětí po válce. Záhy však musely odejít. Naplňovalo mne to hněvem! Pamatuji si ruský streptomycin, kalný preparát, který míval vedlejší účinky. A ten francouzský, který zabíral bez problémů…“
V tu chvíli se probudila paměť té druhé babičky: „Áno, áno: Pánové, jsou tady Dánové!“ volali kluci v kolínské nemocnici, kde jsem sloužila po válce a začalo očkování proti TBC!“
