Svatava si zlomila krček, zůstala po operaci v litomyšlské nemocnici a vyprávěla svůj příběh. Nejdříve se ujistila, zda jej chceme opravdu slyšet a pak se dala do vyprávění.
Svatava je ze čtyř dcer rodičů Doubravových, pocházeli z Horní Sloupnice. Nikdy se nevdala, nese rodinné jméno. Dědeček z Proseče, starý otec Doubrava s bratrem Františkem Kvapilem přistavěli velkou místnost pro shromáždění Jednoty českobatrské v Proseči někdy po roce 1920. (Pamatuji si ji, před více než čtyřiceti lety jsem tam jako mladíček kázal, protože to byla stanice velkého Litomyšlského sboru.)
Tatínek Svatavy si po druhé světové válce koupil nákladní auto a vozil z pohraničních lesů dříví. Po roce 1948 vozil dříví ze Šumavy a nazpět vozíval lidi, kteří chtěli přes čáru. Vyhmátli jej a šel sedět na dva roky. Doma měl manželku a děti. Tatínek se vrátil z vězení, ale doma nepobyl dlouho.
Ve Džbánově na Ústeckoorlicku hospodařili Koutní, byl to tatínkův příbuzný. Měl les, kousek lesa a chodívávali do něj na dříví. V tom lese připadli na zuboženého, unaveného a hladového muže, který prosil o přístřeší a pomoc. Že je ze západního odboje. Koutní mu dali, co mohli a celkem přirozeně seznámili zachráněného s tatínkem Doubravou. V tom se však ukázalo, že vykutálený odbojář byl ve skutečnosti estébák, který čekal na příležitost, aby tatínka Doubravu dostal do potíží. Tatínek byl odsouzen v divoké době roku 1952. Nejstarší Svatavě bylo patnáct a nejmladší čtyři. Samo sebou nemohla jít na studie, přestože milovala matematiku. Tak šla do učení a vyučila se fotografkou, i když trpěla na jedno oko tupozrakostí, takže se moc uplatnit nemohla. Její mistr ve Svitavách byl bývalý živnostník a učnicím pomohl, aby se dostaly do podniku Restaurací a jídelen a při zaměstnání si s kolegyní vystudovaly obchodní akademii. Ekonomice zůstala věrná až do důchodu.
Dvanáct let ve vězení znamenalo sedm a půl let v táboře Vojna, v příbramských dolech. Tatínek Doubrava odešel domů na amnestii v roce 1960 a s podlomeným zdravím zanedlouho zemřel.
Usedlost Haberka v údolí Novohradky koupila Svatava Doubravová doslova zázrakem. Nabízela nejméně, ale dostala je. Protože dům stál stranou, zdál se vhodným místem pro setkávání mládeže a dětí. Na Polánce se po čase prý kdosi ptal na cestu na Haberka, dostal odpověď, že to vlastní ta slečna a nebo nějaká církev. Na chaloupku jezdili mladí lidé z celé republiky. Když Svatava chystala stavení pro další běh rekreantů, opakovala si Mordokajova slova pro Ester: „Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato.“ (Ester 4:14b) Usedlost nezůstala bez zájmu StB, po čase se kdosi v autobusu Svatavě přiznal, že ji zná, protože od kraje lesa pozoruje co se na chalupě děje… Pán Bůh Haberka chránil…
