Celý text kázání Lukáše Rejmana, vikáře v Novém kostele Církve bratrské, je zde ke stažení.
„Velkým tématem Husovy doby byla eucharistie, večeře Páně, to, co nás zanedlouho čeká. V té době vytanula otázka, zdali by i prostí křesťané, laikové, podle Kristova příkazu nemohli přijímat i víno z kalicha. Odpověď oficiálních kruhů byla záporná. V chlebu, hostii je stejně tělo Páně přítomné jakož i Jeho krev. Není třeba to dále prakticky komplikovat. Doba, ve které se oddělilo společenství církve, těla Kristova od svátosti Těla Kristova. Jakoby se daleko důležitější stala metafyzicky proměněná oplatka a velkodušné teorie, ale společenství církve jakoby stálo v pozadí, jakoby bratr a sestra byli vyloučeni na okraji, jakoby vzájemné společenství ustupovalo jistému, odpusťte, svátostnému fetiši. Nemám nic proti eucharistické úctě, ale tam kde se zapomíná jeden na druhého, kde si nejsme s to pohlédnout do tváře, podat v pokoji ruku, jak můžeme jíst stejný chléb a pít ze stejného kalicha, není to znesvěcení svatých darů? Na tom oltáři jste vy, upomíná Augustin. A apoštol Pavel napomíná: kdo jí a pije a nepoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sobě k odsouzení. O jakém těle mluví? Jistě o obojím. Chléb a víno, církev – to patří k sobě, je to hod lásky, ve kterém stojí Kristus sám jako Hostitel, jako Ten, kdo miloval až k smrti. Proto i naše jednání vůči lidem kolem nás, třebas i oponentům v diskusi není jen v toleranci. To je málo. Málo radikální. Nekristovské. Nehusovské. Láska, a ne poťouchlé výpady, vlastní fetiše představ a zbožných názorů. Spíše odpuštění, nesení hříchů světa, hledání společných cest v otevřenosti bez laciného ustupování, laciných kompromisů neodpovídající zápasu o pravdu…“
