Zbožnost podruhé… Necháváme po sobě kapličky, křížky, neskutečné hory knih a spousty povídání (třeba jako to moje teď). Připadáme si více či méně chytří, více či méně zbožní. Ale už naše děti to tuší a až naši vnukové to spolehlivě ohodnotí, zda jsme byli skutečně zbožní. My vyhledáváme a píšeme rodokmeny, pak se hrdě odvoláváme na svoje předky, citujeme je, abychom si dokázali, že jsme zvládli navázat ve všem dobrém, včetně víry. Ale to o ničem nevypovídá. Dokonce je to občas k smíchu. Naše děti v období kruté pravdivosti, která je tak kolem puberty + 20 let, nám říkají do očí, že jsme zklamali. Slovy francouzské písničky Papaoutai: „Všichni vědí, jak se dělají děti. Nikdo ale netuší, jak se dělají tátové.“
Co můžeme pro sebe a svou skutečnou zbožnost udělat? Jak máme trénovat svůj charakter a citlivou, slušnou, sociálně laskavou podobu našeho vystupování? Kde nabrat energii pro práci s blízkými a naprosto cizími lidmi, kde se kupuje otevřenost a vzpřímený pohled Božích dětí? Učím rozjímavé modlitbě v pěti krocích.