Když se žena zhlédne v každé z lesklých ploch výkladů a oken, je to pochopitelné. Buď si je jista svou krásou a nebo je naopak věčně nejistá tím, že by na ní bylo něco hezkého, a tak se stále kontroluje. Když to samé dělá muž, je to s podivem. Pokud to není zrovna Narkissos, mýtická postava krásného mladého muže, po němž se jmenuje jarní květina. Podle mýtu se tak dlouho zhlížel ve vodní hladině, až byl láskou nemocný ke svému obrazu. A aby byl se svým krásným obrazem navždy, tak se utopil. Vím, je to chorobné a šílené, jako většina antických mýtů.
Apoštol Jakub tento filmový shot popisuje jinak: „Kdo jen slyší slovo a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá.“ V Jakubově dopisu se píše o muži, který se zhlédne v zrcadle a hned zapomene, jak vypadá. Prostě přechází vše, co o něm zrcadlo řeklo. Klidně namítejte, že tehdejší zrcadla nebyla nic moc, jako ostatně všechno starověké věci. Mýty, náznaky – nic přesného. Nic v nich nebylo vidět. Tak co by taky ten chlap na tom viděl, že?