Skip to main content

Společnost ještě stále vyhlíží jedince, kteří stojí kdesi vepředu na pódiu a říkají velké věci. A většina je stále ještě ochotna před nimi sklonit hlavu a poslouchat je. Ale vše má svoje meze. Charakter veřejné služby společnosti má svá nepsaná pravidla, která je třeba dodržovat. Obětovat sebe dříve, než ty druhé.

Téměř celý svět se loučí s paní královnou Alžbětou II. Nikdo z nás neví, někdo snad jen tuší, co si královna skutečně myslela a jak vypadaly její chvíle radosti a zoufalství. Mnohé napoví fotografie a filmy, později snad vzpomínky. Velké mlčení patřilo ke službě ženy, jejíž život byl 24/7 ve službách království. Řekla jen to, co měla a musela. Soukromí hradů a paláců bylo svědkem jejích bolestí a samoty. Kolikrát si řekla: Mám já to zapotřebí? Kolikrát za svůj život paní královna vyhořela?

Opustím motiv, který mi přihrály tyto dny. Píšu o svých přátelích, bratřích a sestrách. O samotě kněžského povolání a všech dalších podobných profesí. O samotě těch, kteří pomáhají všem. Myslím na ty, kteří zmizeli ze zorného pole médií a po svém velkém nasazení dožívají stranou. Odevzdali biskupskou důstojnost, složili řetězy a berly. Jistěže je v moudrosti kazatelů, kaplanů, pastýřů a poradců, aby si vybudovali biosystém odpočinku, uvolnění, radosti a pak zase bezvýhradného nasazení. A aby také uměli odcházet a předávat svou službu.

Takové profese mají k dispozici odborníky s nadhledem a také zpovědníky, s nimiž se musí společně sklonit před vyšší autoritou. Tenhle sendvič je tajemstvím přežití. A přesto mám obavu zeptat se některých z nich, kolikrát vyhořeli. Slyšel jsem už jednu odpověď: „Zeptejte se mne kolikrát jsem jako fénix povstal z popela a stejně vám odpovím: Nevím!“

Starý kazatel na jednom tradičním farním sboru mi vyprávěl, že po velice ostrém rozhovoru v malém kolegiu, který napohled naprosto prohrál, odešel na stupínek a zahajoval odpolední shromáždění, ke kterému přišly desítky lidí bez jakékoliv představy o průběhu i tématu ostré debaty. Kazatel shromáždění zahájil s jasnou tváří a bez jakékoliv známky okamžiků, které právě prožil. Ptal jsem se ho, proč své posluchače do příběhu nezahrnul a nepokusil se je získat pro společné řešení. Odpověděl mi: „Protože mají svoje starosti a bolavé nouze. Přišli si pro evangelium a pro pomoc. Bylo by osudovým selháním je zatížit něčím, co mohou stěží ovlivnit!“

V takových povoláních, jež doprovázejí druhé, je člověk zrcadlem toho, co káže, co radí, doporučuje a ordinuje druhým. Zdánlivě stojí výš, je na něj víc vidět. A musí mít na sebe přísnější metr než na druhé. Vyznání jsou samozřejmě napsaná a řády církevního zřízení jsou uloženy v kodexech. Ale zcela pochopitelně nemají všichni stejné představy o naplnění těchto norem, o pravověrnosti a spravedlnosti v životě církevního společenství. Určitě se budeme lišit v politických preferencích. Budeme jiní v představách trávení volného času a naprosto jistě bude rozdíl v tom, co považujeme za morální a obhajitelné v soukromém životě.

Patří k slušnému vychování, ke zvykovému právu v církvi, že když nejsem schopen naplnit požadavky pro svou roli, pak skládám svou funkci. V některých církvích jsou vedoucí společenství křesťanů voleni. V té naší určitě. Pak se v případě, kdy se dostanu do střetu, ba jsem označen za příčinu odchodu některých lidí z rodinného společenství, automaticky vzdávám svého mandátu, ač mi to žádný předpis nenařizuje. Prostě musím rezignovat a požádat společenství o potvrzení, pokud mám pokračovat dále.

Pokud jde o autokratické církevní zřízení, nebo hierarchickou strukturu, bývá to jiné. Stačí ustát bouři a jede se dále. Pakliže jde o službu veřejnou, která nese rysy demokracie, pak je naprosto nezbytné položit svou oběť dříve, než obětuji jiné. Riskuji svou budoucnost stejně, jako pohodlí své rodiny. Ale nelze jinak! Zbývá jen věřit, že na to, co přijde nebudu sám, protože ten, kterému sloužím bude pamatovat na mne, na mou rodinu i na lidi, kterým jsem se snažil předat to nejlepší.

Královská služba, ve které s vděčností za to, že mohou sloužit, obětovali moji rodičové, strýc lékař a mnozí z další z rodiny svůj život, je dnes nemoderní, jsem si toho vědom. V našich poměrech mám za to, že moje generace je jednou z posledních, která staví kazatele zajišťujícího jak instalatéra, tak kázání. Takoví služebníci smiřují rozhádané, podepisují smlouvy na investiční výstavbu kostela, pak domlouvají pohřby, zalévají květiny a případně uklidí před dalším pohřbem v jednom dni. Přičtěte, prosím, mnohé další práce. Přitom jim volá klient a žádá si rozhovor.

Tento způsob práce nemá budoucnost. Daleko více vidím cestu v budování týmu, ve kterém si jednotlivé služby podělí členové celé komunity. Charakter této služby ale nesmí vymizet. A musí jej nést všichni členové týmu. Proto zásadně tvrdím, že velké věci potřebují maximální nasazení. Královskou službu musíme dělat jako urozené královské kněžstvo, nejde to prostě jinak. A vyšší normy musí služebník uplatňovat především na sebe samotného. Služby, jež překročily běžné poměry a rozvinuly nové věci, si vyžadují nasazení, které se neptá po pracovní době a po odpovídající mzdě. Ten, kdo je poskytuje, nečeká na samozřejmou úctu od lidí.

Určitě ale takové nasazení, které vyžaduje poslání a jistotu svého úkolu, nemůže být normou pro všechny. Jsou takoví, pro které je tato vyšší norma nepřijatelná už z podstaty. Nemají na ní. O práci pomáhajících profesí by se neměli ani pokoušet.

Kardiolog mi po posledním vyšetření sdělil, že mám srdce jako vrcholový sportovec. Vysvětlil mi, že moje srdce je zvětšené, ale není to nijak zásadní problém. Dá se s tím dlouho žít. Mají to na svědomí okamžiky, ve kterých jsem musel ustát všechno. Nešlo to jinak. Stále si myslím, že zdravým způsobem života, a tím i služby těm nejvyšším úkolům, bude jak systémové rozdělení rolí, tak služba bez omezení. S nadsázkou: Tenhle svět bude potřebovat ještě mnoho velkých srdcí!

 

Psán pro magazín ProBoha!
Čtěte blogy na Respekt.cz
Foto Reuters