Mesiáš, Kristus a nebo pomazaný?!
Čim je lidem hůř a čím je svět složitější, tím více hledáme mesiáše. Někoho vyvoleného, schopného a kompetentního. Mesiášské nabídky se objevují před volbami všech druhů. Falešní mesiášové slibují to, co nemohou udělat. Dost často ve svých slibech myslí především na sebe. Předsedové, faráři a jejich biskupové, ředitelé a prezidenti jsou přesvědčeni, že bez nich to nepůjde, že oni zachraňují celý svět.
Aby bylo jasno: Mesiášských způsobů se musí ale vyvarovat i ti, kteří mají velmi dobrou a rozumnou alternativu pro společnost. Současné možnosti práce s veřejností a kouzlo sociálních médií přetvoří dobrého kandidáta a nebo kandidátku do podoby, která může být dokonce nebezpečná, protože buduje silné vazby, jež se opět nemohou naplnit.
Mesiáš, Řecky Christos, tedy Kristus znamená v češtině pomazaný. Všechna tři slova znamenají totéž. Ale pomazání je v našem jazyce spojováno spíše s mazaností. Ta je nám blíž! Pak se díváme na Mazaného Filipa či se chechtáme písni z Bídníků provedenou Jiřím Kornem, která v českém textu Zdeňka Borovce velice kopíruje náboženský slovník: „Hlava mazaná, to je kapitál, zřejmě jenom blbec by ho vodmítal… Machr, kabrňák a formát, zaslouží si frťana ! Připijme mu, Hosana!“
Pod zmíněným slovem Kristus máme ve většině jen toho ukřižovaného. Je to „Válenpajštus“ od Čeňka Jirsáka z Poláčkova románu. Pod Kristem nevidíme pána všech pánů. Příznačné je, že v naší jazykové představě označení křesťan máme od křtu, nikoli od Krista. Neříkáme si tedy kristovci, ale jsme obyvateli matrik, protože nás někdo někde pokřtil a zapsal do matriky.
Stará smlouva v tom nemá moc velký pořádek
Pomazáváni byli lidé, kteří přebírali nějakou úlohu. V Bibli je pomazání vázáno na kněze Áronovy rodiny, také to byli mesiášové. Byli pomazáni za kněze pro Hospodina a svatým olejem se mazalo kdeco v jejich domácnostech. To pomazání na lidskou hlavu a ruce se v rodě Áronově dědilo v linii rodiny. Spíše to byla zátěž, než nějaká spasitelská úloha. Izraeli velel Mojžíš, to s ním mluvil Hospodin. A Mojžíš neměl žádné pomazání.
Takže můžeme říci, že člověk v Izraeli mohl sehrát vážnou roli, ale vůbec nemusel být pomazaným. Třeba Samuel, soudce Izraele. Až Saul, první král Izraele, je pomazán od nepomazaného Samuele. Dokonce: Nepomazaný Samuel mohl přinášet oběti. Zato když se pomazaný Saul vmýšlel do toho, že může přinášet oběti sám, bez nepomazaného – bylo zle, jak píše kniha Samuelova.
Saul selhal v roli krále, tak je tu zápas o Davida. Do Betléma přišel Samuel, nepomazaný, a maže pro Hospodina Davida na krále uprostřed jeho rodiny. (1. Kniha Samuelova 16) David, Šalamoun, velcí králové velkého Izraele jsou dost obtížně datovatelní, ale zato jsou to hojně připomínaní velcí králové. Po nich je jen rozdělený Izrael na Judsko a Severní království. Davidovská dynastie zůstává v Jeruzalémě a v Davidovské dynastii jsou dobří i hrozní králové… No třeba Achab a nebo Menaše?! A na druhé straně králové velkých nadějí Jóšijáš a nebo Chizkijáš? Horší i lepší. Podobně jako si dnes vzdycháme nad některými politiky a u jiných máme velká očekávání.
Není divu, že své radosti a očekávání lidé sepisovali do písní. Do žalmů, jak jim říkáme. V nich se formuje touha po mesiášství. Zároveň nás dějiny učí, že ani Mesiáš to za ty všechny lidi nevyřeší. Za budoucností musí stát i prostí lidé. Izrael obstojí i se špatným „mesiášem“, protože záleží na Boží moci, kterou Bůh dává i prostým lidem.
Dítě, trpící velekněz, syn člověka
Ještě zřetelněji, než v žalmech, vyvstala velká potřeba obnovy Davidovského království v 8. století. V té době hrozí nebezpečí pro severní říši. Nakonec to severní izraelské království rukou Asyřanů stejně zaniká. Izajáš prorokuje pro Judské království a má na srdci jeho pevnost. Pán Bůh nechá Izajáše vyprorokovat malé dítě. Mesiáš Imanuel „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ (Izajáš 7:14 a 9:5)
Pán Bůh zcela nekonkrétně, bez hlasitého opakování Mesiášského titulu, staví před oči Izraele obyčejné dítě v jeho bezbrannosti. A děti jsou přece valem proti nepřátelům, jak zpívá Žalm (8:3). Spása přijde z kolíbky!
Přes všechny velké naděje přichází zánik nadějí babylónským zajetím. Proroctví však trvá. Jako hořký humor je Mesiášem nazýván v textu pozdního Izajáše – Kýros! Mesiáš, pohanský král Kýros (45:1)
V dějinách Izraele se ale po návratu z Babylóna objeví naděje na obnovení Jeruzaléma, chrámu a království. Přichází Zerubábel, syn Šealtíelův, a Jéšua, syn Jósadakův a v prorockých viděních Ješua, velekněz omilostněný (Zacharjáš 3). Trpící velekněz je protiváhou vojenským akcím a politickým dohodám Makabejců, Hasmonejců a saducejské moci velekněží před Ježíšem.
Eséni, v jejichž knihovnách je mnoho dokladů o mesiášských nadějích, čekali Mesiáše z pouště. Viděli jej v Janu Křtiteli? Mesiášů té doby bylo ale více! Jan se toho titulu zříká, není mesiášem, ale je jen hlasem. Mesiáš nepřichází z pouště, přichází z lidu. Rozpoznáváme jej v osobě Ježíše.
Syn člověka, který sám se zříká mesiášské titulatury a nikdy ji nepoužívá pro svoje představení. „Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš ‘ a svedou mnohé. Tehdy, řekne-li vám někdo: ‚Hle, tu je Mesiáš nebo tam‘, nevěřte!“ (Matoušovo evangelium 24:5 a 24:23)
A my musíme téhle rady poslechnout také. Potřebujeme pokoru a nízkost. Nesmíme z evangelia dělat kšeft a mediální show. Nesmíme být rychle hotovi a pro dobro věci nějak Mesiášovi pomoci na svět. To nejpodstatnější udělá on sám – jako dítě, jako trpící a jako obyčejný člověk. Nám evangelíkům je všechno v Bibli moc jasné, přece ji čteme, je to náš papírový papež. Tak my přece víme jak to je. Ale v mesiášsky jasné teologii se nám skutečná spása ztrácí. Velké církve se zase moc mesiášsky chovají, mají rituály a atmosféru nebes, ale v tom spása není, takže taky nic… To není cesta. Ježíš vystupoval a působil ve skrytosti a pokoře. A tak to zůstává dodnes. Starý židovský vykladač Raši říká svým vlastním popuzeně: „Mesiáš? Dejte s tím pokoj, toť Bůh sám!“
Psáno pro magazín ProBoha