Kázal David Beňa, texty: Zacharjáš 5:6-10, (Izajáš 40:3-4 a 10, Lukášovo evangelium 1:26-38 a 1. Korintským 15:58)
Dnešní kázání se narodilo z radosti… a ze starosti. Z radosti: co se mohlo od jara vykonat s našimi ukrajinskými přáteli – však jste dnes už něco slyšeli; a leccos ještě uvidíme a ochutnáme. Ale i ze starosti: co ještě se musí vykonat – u nás, a hlavně na Ukrajině; jak se to zvládne; a jak dlouho to potrvá. Umíte si představit, že to je u nás doma velké téma. A právě v jednom takovém hovoru mi na um přišla slova sz proroka Zacharjáše, která vám dnes chci předložit…
I
„Ne mocí ani silou, ale mým Duchem, praví Hospodin… Kdo pohrdal dnem malých začátků, s radostí bude hledět na olovnici v ruce Zerubá-belově.“ Co to znamená? O co jde; o co šlo, když výrok zazněl poprvé? (Na to se musíme zeptat nejdříve, než uslyšíme slovo i pro sebe.) Poprvé výrok zazněl r. 520 př. Kr. v Jeruzalémě (1,7). Představte si jedno velké staveniště, či spíš zbořeniště: Tu a tam už stojí nový dům, ale hradby jsou rozvalené, celé ulice leží v troskách a na chrámové hoře je kromě oltáře a základů k vidění leda tak hromada stavebního materiálu. Už 18 let to tam takhle vypadá! Před 18 lety se z Babylóna totiž vrátili první exulanti… (Vzpomínáte? Před lety dobyli Jeruzalém Babylóňané, zbořili město i chrám a spoustu lidí odvlekli. Teď se ale – díky Kýrovi, králi perskému, který pro změnu dobyl Babylón – směli vrátit a zemi obnovit.) První propuštěnci se tedy vrátili roku 538 – pod vedením davidovce Zerubábela. A hned se pustili do díla: opravili oltář, položili základy nového chrámu… ale pak se to zvrtlo. Místní začali příchozím házet klacky pod nohy, intrikovali u perských úřadů, rozsévali svár; až se dílo zastavilo. Na celých 18 let, až do roku 520, kdy promluvil prorok Zacharjáš. A kdy se Zerubábel chytil za nos a se svými lidmi se znovu pustil do díla. To napětí se muselo dát krájet! Podaří se dílo napodruhé? Povstane chrám z trosek, nebo budeme Boha nadále ctít v provizoriu? Navíc se znovu přihlásili odpůrci a intervenovali dokonce u krále – tím byl už Dáreios. Ale tentokrát nepochodili: Dáreios dal (kdožvíproč) ve věci důkladně pátrat, až se v archívu jakéhosi hradu hluboko v Persii našly výnosy Kýra, krále osvoboditele, a ten obnovu chrámu nejen povolil, ale dokonce i finančně zajistil! A Dáreios ty staré výnosy obnovil. A tak šlo všecko jak po drátkách: do pěti let byl chrám vysvěcen.„Ruce Zerubábelovy tento dům založily [roku 538], jeho ruce jej také dokončí [roku 515].“ To dal roku 520 Hospodin ohlásit. A komu by všecky ty snahy přišly příliš zanedbatelné a dílo příliš velké, ten se zaraduje, až Zerubábel zasadí poslední kámen do klenby a slavnostně přeměří, jestli je stavba v pořádku. Dílo se zdaří! Ne proto, že Z. si opatřil armádu (a na své odpůrce si došlápnul); nebo že by si opatřil lepší finanční zdroje: ne, neměl „moc“ ani „sílu“. To Hospodin sám provětral perské archívy a pohnul srdcem perského krále i obsahem perských pokladnic; a exulantům dodal odvahy a vytrvalosti. Takhle tedy poprvé zaznělo: „Ne mocí ani silou, ale mým Duchem… A kdo pohrdal dnem malých začátků, s radostí bude hledět na olovnici v ruce Zerubábelově.“
II
A dnes, milí přátelé? Co to může znamenat pro nás? Obecně jistě to, že konečný zdar každého našeho díla nakonec nezávisí na lidské moci a síle: ani na moci vojska ani na síle peněz, ani na moci naší rozhodnosti ani na síle našich schopností; nýbrž na moci Božích vojsk a síle jeho darů, na moci jeho vůle a síle jeho slova. Na jeho Duchu. Ne že bychom směli složit ruce do klína! V našem krátkém oddílu se hned třikrát mluví o rukách: „Ruce Zerubábelovy tento dům založily, jeho ruce jej také dokončí“; a „budete hledět na olovnici v ruce Zeru-bábelově“. Mluvilo se tam o vynášení kamenů, o kladení základů, o lidské práci a dřině. Nemůžeme lenošit, dobře to víme (oběd se sám neuvaří; úkol se sám nenapíše; odpadky se samy nevynesou; chrám se sám nepostaví). Ale jestli se dílo podaří (a to taky dobře víme), nezávisí jenom na nás. Zvlášť když jde o dílo v Božím jménu a v Božích službách (jako tehdy o chrám). To obzvlášť závisí na Božím Duchu – jestli rozrazí ta správná okna ven k lidem, jestli provětrá ty správné kanceláře, jestli nakloní ty správné lidi… nebo klidně i špatné (Dareios nebyl světec). A jestli nás zapřáhne do svých služeb: to si můžeme leda vymodlit, ne vymoct ani zaplatit: „Ne mocí ani silou, nýbrž mým Duchem, praví Hospodin“.To tedy může to staré slovo z roku 520 př. Kr. znamenat pro nás dnes. Ale chci připomenout ještě jeden detail. Na začátku tam zazněla otázka: „Kdo jsi ty, velká horo, před Zerubábelem?“ (Asi se myslí chrá-mová hora.) A na konci: „A kdo pohrdal dnem malých začátku?“ Jako by exulanti – a my dnes – čelili dvěma překážkám: velkým horám a malým začátkům, či doslova maličkostem (nemusí jít jen o začátky). Někdy se nám úkoly zdají příliš velké; a jindy zas se nám dílo zdá příliš malé. A člověk může ztratit odvahu a chuť. „Velké hory“ nás lekají; a „malé dny“ nás můžou umořit… Ale zase to vlastně dobře znáte! A prožíváme to zrovna s našimi ukrajinskými přáteli. Musím se vám přiznat, že na zázraky vlastně příliš nevěřím; ale za poslední rok jsem jich zažil tolik, že už si je všecky nepamatuji. Velké hory, které se proměnily v rovinu. A malé dny, malé krůčky, bez kterých by to nešlo. Nevím, co se hodí vyprávět (někteří účastníci jsou zde s námi, jiné znáte). Ale (např.) co malých cest autem někteří z vás absolvovali, na hodinku tam a zpět, s nějakou skříňkou, lampičkou, křeslem: až měla rodina nový domov. To není málo! A co akcí se konalo, které se nám zdály vlastně příliš malé, neúčinné, bezvýsledné: ale narodily se tam kontakty, bez kterých bychom se dnes nehnuly (ukrajinsko-český sbor by nebyl; či humanitární sbírky ve statisícových hodnotách by nebyly). Velké hory a malé dny: a v tom všem Boží Duch, který otevírá dveře, na jejichž kliky nedosáhneme; provětrává pokladnice, o nichž jsme ani nevěděli; hýbe srdcem lidí, k nimž nemáme přístup. A jestli nám Bůh dal začít, tak nám dá jistě i skončit.Tady u nás. A, naši milí ukrajinští přátelé, jistě i u vás, až budete moct obnovit své domy a kostely. Jen dej Bůh, ať to netrvá dlouho!
III
Ale dovolte mi, přátelé, shrnout a zakončit adventně, vánočně. Tím nejdůležitějším zaslíbením, které k nám z toho starého slova doléhá: „Ne mocí ani silou, ale mým Duchem, praví Hospodin.“ Ne vždy se naše dílo podaří. Malé dny někdy zůstanou malými; hory neztratí nic ze své výšky. Zerubábel tehdy chrám dokončil; ale chrám vlastně nebyl nic moc, povstaly kolem něj sváry; židovská obec měla do ideálu daleko. A jako by se už v těch slovech skrýval osten: „Ruce Zerubábelovy tento dům založily, jeho ruce jej také dokončí,“ říkají. Přičemž „dokončit“ je divně dvojznačné slovo: znamená vlastně „zničit“. Tak to s naším dílem někdy bývá! Sami kazíme, co budujeme. A bývá to tak s námi: nejenže se nám něco nezdaří; jsme navíc hříšní, nevděční, neposlušní, nedověříme v Boha…Však proto Zerubábel, třebas z rodu královského, nebyl žádný král. Musel přijít jiný Davidovec, taky stavitel, tesař, kameník. Musel přijít a přišel z Ducha Božího, jak jsme četli v evangeliu. Duch svatý zastínil Marii, dívku z malého Nazareta, z malé země, okupované Římany. Boží Duch ji ovanul, aby se z ní narodil Mesiáš – Ježíš. Který šel cestou služebníka a učitele; a nakonec zemřel na římském kříži, aby nás – pro věčnost – zachránil od tyranie hříchu a smrti, zla a rozkladu. Kdyby všecko selhalo, milí přátelé, kdyby hory zůstaly velké a dny malé, kdyby se dílo vleklo 18 i více let, pamatujme: Ježíš Kristus „se počal z Ducha svatého“; a „narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován a zemřel… a třetího dne vstal z mrtvých“. Právě na tom všecko záleží.
Milí přátelé, Zerubábelův chrám dávno nestojí; rozbořili ho Římané. Ani římská říše už není. Ani ta stará perská. A skončí i další okupanti! A kdybychom ani my už nebyli: Kristus, narozený mocí Ducha svatého z Marie, ten zůstává. A my v něm a on v nás. Na to jsem si vzpomněl, z radosti i ze starosti, když mi na um přišla ta Zacharjášova slova: „Ne mocí ani silou, ale mým Duchem, praví Hospodin.“ Amen.