Bylo mi deset. Přestěhovali jsme se z Pošumaví do kraje hnědouhelných pánví. Z jihu na západ. Bydleli jsme v Březové u Sokolova, tatínek dělal školníka a maminka něco podobného. Chystala svačinky pro děti ve školce, uklízela a ještě jim to všechno v kuchyni účtovala. Když jsme jezdívali autobusem z Březové do Sokolova na nákupy a bohoslužby, vozíval nás autobus Škoda RTO, který měl za řidičem kryt motoru, takový oblý výstupek s madlem dokola. A já jsem jako kluk ze čtvrté třídy stával u toho madla a koukal po lidech kolem sebe. Tolik zvláštních osobností a podob. Jürgen, Norbert, Roland, tak se jmenovali moji spolužáci. Vedle nich dlouhonohá, krásná Zuzana, původem z Řecka. Prostě celý svět, který se v nouzi sestěhoval do jednoho místa. Díval jsem se během půlhodinové jízdy autobusem po lidech a moc mne zajímalo, proč vypadají tak, jak vypadají a proč říkají to, co říkají. Rodiče mi starostlivě domlouvali, abych se tak moc po lidech nedíval, určitě jim nečetl přes rameno a neposlouchal o čem si povídají. Kdo se tehdy, v normalizačních létech moc koukal a poslouchal, ten byl krajně podezřelý a zranitelný. Jistě, ale mně ti lidé skutečně zajímali a zůstalo mi to dodnes.
Dívám se po krásných ženách, upracovaných mužích, rozdováděných dětech a zajímavých stařenkách. A poslouchám je. Já vím, že nemám, ale neudržím se.
Nastoupil jsem do vlaku z Chocně do Prahy. To se konečně vlak vysmekne z údolí kolem Tiché Orlice a natáhne podvozky po rovných kolejích na Pardubice a Prahu. Vzhledem k poruchám na vozovém parku občas dráhy vymění vagóny za starší a přečíslují místenky. Tak jsem se dostal do kupé, kde seděl zajímavý pár. Dítě a dospělý. Oba v teplákách či mikinách hnědé a zelené barvy. Nesundali je po celou dobu přesto, že se oba zjevně potili. Oba v kloboucích, které jim vydržely na hlavě celou cestu. To dítě mělo dlouhé vlasy, ale zůstal jsem na rozpacích, zda to byla dívka nebo kluk. Desetiletý potomek staršího rodiče visel na mobilu napájeném z velké powerbanky a sledoval nějaké seriály pro děti. K tomu mělo to dítě pytlík s bonbóny, které nabíralo do dlaně a cpalo do pusy. To, co prstíkům uteklo, spadlo na zem a na sedadlo. Očka však pozorně sledovala zápletku na displeji, takže rozptyl malých dobrot po zemi to dítě ani nezaznamenalo.
Tatínek, ale podle jemných rysů to mohla být i maminka, měl pod mysliveckým kloboukem bystré modré oči a na rtech stálý úsměv. Sledoval displej svého mobilu, který byl napojen na stejnou mocnou banku. Sjížděl prstem dotekovou obrazovku a stále něco hledal, psal a vyřizoval. A pořád se tajemně usmíval. Láskyplně kontroloval své dítě a rozptyl cukrovinek naprosto neřešil. Jen doplnil další pytlík na malý stolek po oknem.
A protože si občas ke svému sledování povídali, vyslechl jsem vyprávění dospělého o dětství v Holandsku a o nizozemských pohádkách, což by vysvětlovalo ty jemné rysy a modré oči. Neurčitý gender pro mne přestal hrát roli, neurčitá vůně začala být zajímavá. Dokonce mi byli blízcí, když začali řešit, jak si lidé topí ve městech i svými vlastními těly a proto se teplota Prahy počítá o nějaký ten stupeň výš. Pak se do mobilu honem podívali, kolik že to vlastně v Praze bydlí lidí. Dospělý jemně a s úsměvem své dítě poučoval o tom, či o onom a malý člověk jen posunul klobouk na zacuchaných vlasech se zjevným zájmem o vyprávění. Pak si tatínek ubalil cigaretu z řezaného tabáku a trpělivě čekal až na Hlavním nádraží vystoupí ven. Vyskočili oba dva a podle vůně s nimi ještě jejich nepřítomný pes. Povídali si o trojhvězdičkovém hotelu, kam si odnesou batohy dříve, než se vydají do města a zmizeli mi z dohledu.
Dojel jsem do Prahy nasycen příběhem a radostí, jak je ten svět pestrý a mnohotvárný. A jim se snad v Praze líbilo.