Dobrý den! A poslyšme nejprve čtení z Janova evangelia z 6 kapitoly, verše 1-15.
Známý příběh nejen Janova evangelia. Pět ječných chlebů a dvě ryby stačí, aby nakrmily mnohatisícový zástup. Máme postní období a sním i spojený pořad 40 dní s Biblí, kde naše perikopa připadá na tuto neděli. 40denní půst. 40denní příprava na Velikonoce. A namísto toho v textu hostina, ba žranice, kde si mohl každý urvat, kolik jen chce, jakkoliv v zásadě jen postní chléb a rybu. A ano, jestli půst ctíte, tak dnes se můžete rozšoupnout. O nedělích to přeci neplatí.
Číslo 40 mě překvapilo i ve škole, když jsem si ve čtvrtek při pohledu do třídnice uvědomil, že když dnes je hodina č. 39, zítra bude, měl jsem ten pocit, 40. Tak jsem se plénu zmínil tohle radostné jubileum, abych a pátek přišel do třídy plné potutelných potměšilých úsměvů. Když jsem pak otevřel tabuli s dvěma nápisy, z nichž první pro jeho značně pozitivní hodnocení raději nebudu zmiňovat, neb byste mě hned obviňovali z egoismu a mužské ješitnosti, viděl jsem na tom druhém velkým písmem napsáno 40. výročí. A kolem obrázky… Dostal jsem to i písemně na vyzdobený papír… Naštěstí jsem našel v batohu balíček s deseti jablkovými pendreky. Deseti, ale těch děcek bylo skoro 30… Jak má člověk nasytit tak početný zástup v pustině vzdělávací instituce? Poznáváte jistě volnou parafrázi Ježíšovy otázky. Naštěstí byla přítomna studentka s nožem v kapse (sic!), takže se nakonec na každého dostalo. Mezi řečí jsem zmínil onoho Ježíše…který je podle svědectví NZ halt vyšší liga…
Tolik okénko do mého profesního života, které vás má vtáhnout do děje a které snad má vybídnout k přemýšlení, jestli ten Ježíšův příběh přece jen nelze vztáhnout na nás. On totiž Jan dělá přesně to samé – jen lépe. Chce čtenáře vtáhnout do příběhu Božího lidu, jak jej známe z té staleté biblické tradice. Totiž obzvlášť Jan, i když nejen Jan, jak jste mohli vidět a slyšet z kázání Matyho minulý týden, si dává velmi na struktuře celého evangelia, která sama o sobě chce něco dosvědčit. Co?
Že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.
Tak shrnuje poslání evangelia 20. kapitola. O to se Jan snaží. Ježíš tak v jeho podání dělá symbolicky sedm zázraků, znamení, která ho dosvědčují. Proměňuje vodu na víno, léčí tu syna setníkova, tu chromého, nyní rozmnožuje chleby, poté kráčí po vodě, uzdravuje slepého a pomyslný střed evangelia, největší zázrak je vzkříšení Lazara. Jde tu o život. O život v plnosti, který Ježíš přináší.
Ježíš vstupuje do čtyř židovských institucí: (svatba v Káni, „řádění“ chrám, rabín Nikodém, studna Jákobova), také do čtyř židovských svátků (uzdravení o šabatu; poutní svátek stánků – ohnivý sloup a voda ze skály = On jako světlo světa, pramen vyvěrající k životu; chanuka, tedy svátek znovuposvěcení chrámu = Jeho tělo jako pravý chrám; naposledy pesach). No a právě kolem svátku pesach, Velikonoc tu máme Ježíše, který dává chléb a ryby. Tolik pro příklad. Zdůrazněme ještě jednou. Apoštol Jan se svoje posluchače snaží přimět, aby pochopili, že příběh dějin spásy pokračuje, děje se, opakuje se, naplňuje se v Ježíšově příběhu, jehož příběh se stává příběhem naším! Tj. úhrnem myšlenka dne. Ježíšův příběh se musí stát naším příběhem.
I proto se sluší, ba je nutné, vědět kým jsme, znát ten náš příběh, biblický příběh Božího působení v dějinách, v jeho lidu a v Ježíši.
Jan tak zasazuje naše dění do příběhu židovských Velikonoc. Paschy, hodu beránka a odchodu z Egypta. I Ježíš odchází a podle Jana se dostává na druhý břeh Tiberiadského jezera, respektive v galilejského moře, a vystupuje na horu. Tak jako v příběhu exodu: o Velikonocích přešli přece také Izraelité moře a došli k hoře, tedy k Sinaji, kam vystoupil Mojžíš. Stejně jako na sinajské poušti to so obživou není kdovíjaká hitparáda, notabene pro milionový dav, tak ani na tomhle místě s omezenými prostředky to nebylo podobné. Na lid Izraele pak připadla zkouška důvěry v moc Hospodinovu, kterou dává sama poušť. V našem příběhu zkoušející otázku pokládá sám Ježíš. A jako na poušti přišla mana a voda ze skály, tak tu, jaké překvapení, máme (postní) zázrak, při kterém se nikdo nemusel upejpat. V navazujícím textu stejně slyšíme o reptajících židech, kteří brblají podobně jako jejich otcové. Kruh se uzavírá…
Příběh vsazený do velikonočního období, které se jakoby znovu děje, příběh Ježíše jakožto nového Mojžíše, největšího z proroků, který vyvádí lid z otroctví zla. Příběh o tom, jak Ježíš s stará, léčí uzdravuje, dává, co nám schází, jak mu lidé nejsou jedno, jak z mála, toho našeho mála, z té naší nepatrnosti a křehkosti v tomhle světě Bůh může učinit mnoho. Že se nemusíme bát, že ten poklad, ukrytý v hliněných křehkých nádobách nakonec prokáže svou moc. Na to se můžeme spolehnout. Ale to Janovo pojetí se přece jen od ostatních zmínek v jiných evangeliích liší. Chce nám dát totiž ne chléb, ale sebe samého!
Příběh totiž pokračuje. Jan, 6, 24-27; 33-40; 48-58
Lidé hledají Ježíše. Najdou ho až na druhém břehu. A přesto Ježíš je vcelku netaktně, nezdvořile posílá snaživce k šípku: hoši, hledáte mě, protože jste se pěkně napapkali, máte v bříšku jak v pokojíčku, ne proto, že jste viděli znamení, které vám má něco říct. Ježíš není jako vánoční dárek, slouha, který za nás všechno udělá. Bez práce, námahy. Nebereme Ho ale někdy takhle? Jako strýčka, který nám všeho zařídí, ale teda hlavně bezbolestný vstup do věčnosti, beránka, který všechno vzal na sebe a uf, já nic nemusím, naštěstí je Hospodin tak nespravedlivý, že tuhle právní fabulaci, fikci prohlédne… Neděláme z něj krále našich iluzí, představ o světě? V jakého Ježíše vlastně věříme?
Kým on je? On je sám tím chlebem. Jej máme jíst a pít. Co to znamená?
V tom známém svědectví 14. verše shrnuje takto: jsem chléb života, kdo přichází ke mně nebude hladově, kdo věří ve mě, nebude žíznit. Otevřeme tu metaforu, buďme trošku doslovní, přízemně naturální. Když něco jíme, vnitřně se s tím sjednocujeme. Jak říká Kateřina Cajthamlová, jste to, co jíte. Proto jedli Izraelité toho Beránka, aby s ním byli… beránkem. A zbytek spálili. I oni jsou cele vydáni Hospodinu. Cítíte to? To není žádné alibi, v kterém chudák beránek všechno odtrpí, smíří rozzuřené božstvo! To je ztotožnění, to je účast na jeho údělu. Jíst chléb, jíst Beránka, jíst Ježíše, jeho tělo a pít jeho krev znamená vzít tu Ježíšovu cestu za svou. Tak často omezujeme věčný život i to Ježíšovo dílo na otázku, co bude po smrti. Když věřím nějaké zvěsti o Ježíši, někdy tomu pracovně říkám křesťanská ideologie, půjdu do nebe. Ale Ježíšova cesta znamená vzít na sebe jeho úděl, který se mi stane jakoby chlebem. Ten dává život. Kdo jde Ježíšovou cestou, jde po cestě života, ten je naživu! Jde po cestě života, i když je to cesta kříže a smrti, ve které Ježíš ztratil pro svět sám sebe, aby ten svět našel.
Jak se tedy ztotožnit s Ním samým? Co nám tedy Ježíš sycením pěti tisíců chce říct?
1.Snad předně to, že Ježíšova cesta je cestou pro všechny, kdo za ním přijdou. Ty všechny chce obstarat, těm všem, chce dát chléb, sám sebe. Kdo za ním přijde toho nevyžene ven. Bylo jich pět tisíc, bez žen a dětí a Ježíš je všechny přijal. Usadil je a upokojil jejich nepokoj. Jenom pozor: cesta za Ježíšem, je často cesta na poušť, tedy cesta důvěry, že se On sám postará. Cele se vydat, dát sám sebe všanc. Ale Bůh je Bohem paradoxů, který dává povstat všemu z ničeho. Tak jako když tvořil svět. Pro nás platí, že všichni tu mají být vítán, bez ohledu na cokoliv. Všichni můžou od Ježíše, a proto i od nás, zažít přijetí, pozvání. Obzvlášť ti, kdo mají hlad. Ti, kteří se jsou Bohu nejdál. Ti jsou nejvíc hladoví…
Ježíšova cesta je cesta vděčnosti a radosti, vždyť ještě než Ježíš vzhlédl k nebi a vzdal díky, díkůvzdával, dělal eucharistii. To se z toho můžeme naučit. Evangelium, Ježíšova cesta, je dobrou zprávou. Hledejme i v té poušti vděčnost, to dobré, co nám Bůh dává, i když je to třeba jen prostý chleba. I to je milost. Bůh zůstává všude tam, kde se najde aspoň zrnko dobra. A za něj můžeme děkovat, protože tam je naděje, že ta poušť se promění v sad, chaos v řád.Rozdílel druhým. Skrz lámání. To je ta nejméně pěkná část, která ale přirozeně navazuje, kdy se Ježíš jako chléb dává, láme pro druhé. On sám je tím chlebem. Jen v něm je život A proto my máme ten chléb přijmout, vzít ho za svůj, sami sebe pro druhého lámat, neseme bolesti druhých, jejich slabosti, jejich hříchy, které odpouštíme, jako on odpustil. A chceme-li, aby lidé přišli za Kristem i námi, musíme se my vtělit mezi ně… Možná jít raději s přítelem, se známým, kolegou do hospody, na ryby, skvoš či procházku, být tu pro něj, poslouchat ho, naslouchat mu, nechat mluvit…než jet na křesťanskou konferenci, obcházet biblické hodiny, zvát na bohoslužby, na které nemá důvod přijít, protože proč by přišel. Ale když druhé poneseme, budeme s nimi jako ztělesnění Boží blízkosti, pak přijdou i na poušť. A to všechno je úkol nad naše síly. Bohu díky za lidi kolem nás, kteří i nás nesou, vždyť oni jsou taky tělo Kristovo, které jíme, tedy které nás posiluje. A Bohu díky za chléb, které jsou také tělem Kristovým, které nahrazuje a doplňuje, co nám shází, za víno, která nahrazuje, kterou jsme pro druhé procedili. To jsme teď slavili. Tím jsme posíleni a v síle toho pokrmu vykročme do dalšího týdne. Jsme jedno s Ježíšem, v něm je náš život i síla, Amen.
Kázání Lukáše Rejmana na třetí neděli postní zvanu Oculi na šestou kapitolu Janova evangelia je ke stažení zde.